Projekt Jonáš spěchá domů vznikl ve spolupráci výtvarníka Radoslava Valeše a spisovatelky Marky Míkové. Knihu vydá nakladatelství Argo, které zaplatí většinu potřebné sumy. Zbytek je potřeba vybrat.

Jak to vzniklo…

Projekt Jonáš spěchá domů vznikl na základě spolupráce dvou autorů, výtvarníka Radoslava Valeše a spisovatelky Marky Míkové. Radoslav Valeš (jeho Děti duhového hada byly Nejkrásnější knihou roku 2000) nejprve vymyslel příběh o putování plyšového medvídka světem a pak formou kolážové techniky vytvořil sérii velice originálních celostránkových barevných ilustrací. Při jejich zhotovení „recykloval“ lifestylové časopisy, vystřihoval barevně zajímavé části, skládal je do obrazů a tuší domalovával hlavního medvědího hrdinu. Stromy tak mají perlové či diamantové kmeny, na těle vážky rozeznáme kousek pruhovaného pyžama, na jejím křídle vzor látky, trávník je vystřižen z částí geografických map apod. Radek ale není spisovatel, a tak se spojil se spisovatelkou, hudebnicí (hraje na klávesy a zpívá v kapele Zuby nehty) a divadelní režisérkou Markou Míkovou, autorkou několika dětských knih (byla za ně už třikrát nominována na cenu Magnesia Litera, naposledy letos za Škvíry). 


O čem kniha je…

Kniha vypráví o plyšovém medvídku, vyrobeném v dalekém Singapuru, který putuje domů k holčičce, která ho má dostat k narozeninám. Medvídek cestuje lodí, autem, na křídlech vážky i na hřbetu vlka, zažije mnohá dobrodružství, vyvázne z močálu i ze strašlivé bouře, pomáhá těm, kteří pomoc potřebují, a dotyční zase na oplátku pomáhají jemu. Nakonec šťastně doputuje domů – je nejvyšší čas, holčička zrovna oslavuje narozeniny…

Knihu vydá nakladatelství Argo, které zaplatí většinu potřebné sumy. Zbytek je ale potřeba ještě vybrat.


Něco o autorech…

Marka Míková se narodila Českých Budějovicích. Vystudovala DAMU v Praze, katedru loutkářství, obor režie – dramaturgie.

Režírovala řadu inscenací pro děti, např. v divadle Minor v Praze, Lampión v Kladně, dále v německém Ravensburgu či v pražském Pi­divadle.

Hraje a zpívá v dámské kapele Zuby nehty, skládá hudbu a píše texty.

V současné době se věnuje projektu Loutky v nemocnici. Spolu s kolegy herci a muzikanty navštěvuje děti v nemocnicích a hraje pro ně improvizovaná minipředstavení s loutkami a živou hudbou.

Napsala pět knih pro děti. Tři vyšly v nakladatelství Baobab – Roches a Bžunda (2001), Knihafoss (2007) a Josef/JO537 (2009). Mrakodrapy (2012) a Škvíry (2014) publikovalo na­kladatelství Argo. Knihafoss, Josef/Jo537, Mrakodrapy a Škvíry byly nominovány na cenu Magnesia Litera (v kategorii knihy pro děti a mládež), Josef/JO537 získal Zlatou stuhu 2009 (v kategorii beletrie pro děti a mládež).

Radoslav Valeš pochází z Plzně. Vystudoval malbu na Akademii výtvarných umění v Petrohradě. Zúčastnil se celé řady skupinových výstava a měl přes dvacet samostatných výstav v Čechách i v zahraničí. Kniha Děti duhového hada, kterou ilustroval a která vyšla v nakladatelství Argo v edici Mýty, pohádky a legendy, získala ocenění Nejkrásnější kniha roku, obsadila 1. místo v kategorii literatura pro děti a mládež. Kromě malování se Radek živí také jako restaurátor.

 Ukázka z knihy…


Kapitola 1. – Narození je probuzení

„Tak co, ty chlupáči?“ byla první slova, která medvídek ve svém životě uslyšel. Vykulil oči a přímo před sebou spatřil usmívající se tvář. „No to to trvalo,“ pokračoval zvesela chlapík. „Už jsem myslel, že se neprobudíš.“

„Kde to jsem?“ zeptal se medvídek a lekl se vlastního hlasu.

„No u mě v dílně přece. Právě jsem tě vyrobil,“ pokračoval chlapík a uklízel kleště a kladívko a šicí stroj.

„Vyrobil?“ opakoval medvídek nechápavě.

„No pěkně jsem tě vycpal a sešil a stloukl. Ale jestli chceš, tak se dá říct, že ses narodil,“ vysvětloval chlapík. 

„Narodil,“ opakoval spokojeně medvídek a podrbal se tlapkou na čumáku.

„Já se jmenuju Tai a vyrábím tady v Sinhapůru hračky pro děti. No a když se mi nějaká hračka opravdu povede, tak s ní můžu mluvit, víš? A ty ses mi povedl, chlupáči, to si piš.“

Medvídek se usmál. Byl rád, že se povedl.

„A jak se jmenuju?“ zeptal se opatrně.

„Ty ještě jméno nemáš. Tobě ho teprve dají, až dorazíš domů, víš.“

„Domů? Co je to domů?“

„Doma je tam, kde tě budou mít rádi, chlupáči. Už tam na tebe čekají.“

„A kde to je, to doma?“ zvědavě se vyptával medvídek a už se těšil.

„Daleko. Až za mořem. To budeš koukat. Pojedeš lodí, kamaráde.“

„Lodí?“ divil se medvídek a to už mu Tai přistrčil před čumáček talíř. „Tumáš, posilni se na cestu, bude dlouhá,“ řekl a šel hledat krabici.

Medvídek si z talířku opatrně nabíral pochoutky. Syrovou rybičku, zeleninku, mořskou řasu, rýži. Nejprve všechno očichal, pak to olízl a nakonec to zblajznul. Chutnalo to náramně. Ale to už se vracel Tai s krabicí. „Vidím, že ti to jede,“ usmíval se a podával medvídkovi papírek s adresou. „Tohle neztrať, tam musíš dorazit. Jsi dárek, víš? Narozeninovej.“ Pak medvídka strčil do krabice a bylo to.

Kapitola 4. – Neočekávaná záchrana

Mlask, mlask, uslyšel medvídek a vykulil oči. 

Co to tu mlaská? divil se a kroutil hlavičkou ze strany na stranu. 

Mlask, ozvalo se z jedné strany a potom z druhé. 

Mlask, mlask, mlaskalo to teď už ze všech stran, a tu si medvídek všiml, že mu mizí pravá nožka v hnědém blátě. 

Mlask, udělalo to zase, a noha byla fuč. Medvídek se ji pokoušel vytáhnout, ale kdepak, nedařilo se mu to. 

Mlask, ozvalo se znovu a medvídkovi zmizela druhá nožka až po koleno. 

No né, to přece né!, vylekal se.

Mlask, uslyšel opět, a to už byl v bahně po zadeček.

„Pomoc! Pomoc!“ křičel ze všech sil.

„Pomoc! Pomoc! Zachraňte mě!“ Teď už šlo do tuhého. Bahno stahovalo medvídka hloub a hloub. Už v něm vězel až po pupík a věděl, že z tohohle se jen tak sám nedostane.

„Brum, brum,“ bručel nešťastně a mával packami nad hlavou. „Kde jste kdo? Přijďte mi na pomoc!“

Mlask, udělalo to zase, a medvídek zapadl do bahna až po prsa.

Celý zkoprněl. Už nekřičel. Zatajil dech a pak vyrazil svoje poslední: Po-moooc…

A v tu chvíli se to stalo.

Vzduch prořízl ostrý hvizd. Jako by kolem proletěla stíhačka a vzápětí na medvídka padl temný stín. 

„Chytni se, hochu, a fofrem!“ zavelel hlas.

Když medvídek zvedl oči k obloze, uviděl dvě dlouhé uzoučké tyčky. Byly lesklé a modré a na konci chlupaté. Ani na chvíli nezaváhal a chytil se jich. Sotva to udělal, obrovská síla ho začala táhnout z bažiny ven a medvídek ječel: Jé! Jé! 

Těžko říct, jestli hrůzou, nebo radostí.

A vtom to znovu udělalo mlask, a bylo to opravdu velké mlasknutí, protože medvídek vyletěl jako špunt k obloze a letěl a letěl, až dopadl na suchou trávu opodál.

„Uf!“ vylítlo z něj.

Byl zachráněn.